DEMOKRITOS Z ABDER (asi 460-370) je časově první z velkých systematiků, kteří shrnuli a doplnili mnohotvárné plody přírodně filosofického, sofistického a sokratického myšlení starého Řecka a položili základy oněm dvěma typům filosofií, na něž se od těch dob až dodnes rozpadá myšlení všeho evropského lidstva, materialismu a idealismu. Demokritos byl materialista; představiteli idealismu byli Platón – syntetik a Aristoteles – analytik. Od dob, kdy žili tito muži, bylo na světě řečeno málo nového. „Jsou dva druhy poznání," napsal Demokritos ve svých Pravidlech, ,jedno pravé, druhé temné. A k temnému náleží toto všechno: zrak, sluch, čich, chuť i hmat. Druhé je pravé, avšak je mu skryto to, co mu náleží." Pod vlivem Protagorovým tedy hlásal nespolehlivost, relativitu smyslového poznání; „pravé" (gnésié) poznání podává rozum: Demokrit byl racionalista, přes něj i racionalista teoretický (na rozdíl od etického racionalisty Platóna), neboť rozumové, pravé poznání mu sloužilo k vědeckému vysvětlení na měnlivosti jevů nezávislého jsoucna, substance. I praví: „Podle zvyku barva, podle zvyku sladké, podle zvyku kyselé, avšak ve skutečnosti atomy a prázdno." Atomy: to je to staré, neměnné jsoucno starých eleatů (viz Eleatská škola), rozmnožené o prázdnotu. Atomy se mezi sebou liší tvarem, velikostí, tvrdostí, polohou, uspořádáním. Toto jsou opravdové, primární vlastnosti těles; vlastnosti smyslové, v citátu uvedená barva, sladkost, kyselost, též vůně, zvuk atd. jsou vlastnosti sekundární, relativní, na primárních závislé. To je veliký krok dopředu proti sofistům, podle nichž všechny vlastnosti věcí byly relativní. Atomy jsou nesmírně drobounké, některé se podobají misce, jiné jsou opatřeny háčky, jiné vypnulinami; věčně a nepřetržitě se pohybují v prázdném prostoru; lehčí, pohyblivější z nich jsou vyhazovány do výšky, těžší se propadají, zamotávají se jedny do druhých, tyto zamotaniny se k sobě vzájemně druží, a tak vznikají světové celky: hvězdy, vzduch, a ve středu tanečního víru atomů, složena z látky nejtěžší, země, porůznu pokrytá loužemi pohyblivých atomů vodních. K těmto dějům dochází nutně, mechanicky, bez zásahu vnějších příčin, jako byl Anaxagorův rozum. Množství světů, rozsetých v prázdném prostoru, je nekonečné. Rozličné kvality věcí, s nimiž se na světě setkáváme, vysvětlují se kvantitativně rozličnými tvary jejich atomů: tak např. oheň je složen z atomů sférických a duše z atomů hladkých a jemných, podstaty ohnivé, tedy také kulatých. Jsou rozsety po celém světě, i můžeme považovat zvířata, rostliny a i ostatní věci za oduševnělé; v lidském těle je jich však nejvíc. Působením atomů, z nichž se skládají věci, na duševní atomy vznikají vjemy; od vnímaných předmětů se při smyslovém vnímání odlučují obrázky a vtlačují svůj otisk do čidel, tak jako razítko způsobuje svůj otisk ve vosku. K zmíněnému pravému, rozumovému poznání dochází stykem duševních atomů s nejjemnějšími obrázky, těmi, na nichž je patrná atomistická struktura věcí. Demokrit pak přenáší tuto noetickou teorii na pole mravnosti: jako ze smyslových vjemů vzniká temné poznání, tak také smyslové rozkoše jsou temné, ošidné, relativní. Pravé štěstí však, cíl a míra lidského života, nezáleží v ukájení smyslů, nýbrž v klidné pohodě, jež vzchází z rozumové činností duše: je to „mořská tišina" duše, jež poznáním svých vášní se stala jejich vládkyní. Demokrit je jeden z mála materialistů, který dovršil své myšlení ucelenou etikou, z níž se nám zachovalo 230 zlomků namnoze neobyčejně krásných, např.: „I když jsi sám, nemluv a nedělej nic špatného; nauč se styděti se mnohem víc sám sebe než ostatních" nebo „Je třeba pěstovat mnohé přemýšlení, ne mnohou učenost" nebo „Marně se lopotí, chce-li kdo přivést k rozumu toho, kdo myslí, že má rozum." Je to však etika – v tom se Demokrit nedovedl povznést nad své předchůdce – zcela egoistická, neboť se zajímá jen o vlastní pohodu, o vlastní blaženost. Rodinu a ženu podceňoval, zájem o stát neměl: moudrý muž se může cítit doma na celém světě. Demokrit byl první známý vyznavač kosmopolitismu.

Toť asi vše, co se z Demokrita zachovalo; ale je v tom obsažen světový názor materialistický a mechanistický téměř celý. Pouze na jednu věc opomněl Demokritos odpovědět: jak se z náhodných slepenin a spletenin vyvinuly rostliny, zvířata a lidé, tedy harmonické bytosti, účelně jednající a k tomu účelnému jednání vybavené účelnými prostředky? Jak vysvětlit z náhodných shluků atomů zázrak orlího oka nebo lidského mozku? Jakožto materialista se Demokrit nemohl odvolat na Boha, který by byl vybudoval přírodu, nadav ji nějakým vnitřním záměrem, účelem, smyslem. Nezbývalo by než najít přírodní princip stejně slepý a mechanický, jako bylo to prvotní střetání a slepování atomů, a přece vedoucí ke kráse, záměru, účelnosti, jichž jsme v přírodě svědky. Jak řečeno, Demokritos tento princip nenašel, anebo našel-li, nezachovalo se to. Našel jej však jeho vrstevník, jasnozřivý předchůdce Darwinův, Empedokles.

Demokritovo učení upadlo na dlouhé věky takřka v zapomenutí, nadobro zastíněno filosofií Platónovou a Aristotelovou. Není bez významu pro studium a pochopení filosofie nového věku, že to byl Francis Bacon, kdo vzkřísil jeho slávu, a to na účet Aristotelův.


[BACK]